První zjevení, které měla Alphonsine, se odehrálo 28. listopadu 1981 a poslední 28. listopadu 1989. V červenci 1989 ukončila Alphonsine humanitní školu v Kibehu s diplomem na úrovni A2, který jí umožňoval pracovat v administrativě. Když se jí tehdy ptali na plány do budoucna, říkala, že se chce stát řeholnicí. Nejprve spontánně uvažovala o kongregaci sester Benebikira. Představené tohoto řádu však stále projevovaly zdrženlivost a zdůrazňovaly, že církevní představitelé ještě neobjasnili otázky údajných zjevení.
Po ukončení studia v Kibehu byla Alphonsine ihned zaměstnána jako sekretářka–stenografka v Diecézním katolickém vzdělávacím centru pro prefekturu Gikongoro. Centrum vedl kněz. Když byla v roce 1992 založena diecéze Gikongoro, Alphonsine si práci ponechala. V roce 1994 zde zažila tragédii masakrů a genocidy. Z bezpečnostních důvodů se musela ukrýt na faře v Gikongoru. Poté se rozhodla uprchnout před nepokoji a celkovou nestabilitou v zemi a odcestovala s přáteli do Zairu (dnes Konžská demokratická republika). Ve městě Bukavu se jí ujaly místní rodiny, které ji znaly z Kibeha při příležitosti zjevení a poutí.
Po několika týdnech se Alphonsine vydala na další cestu. S pomocí ivořsko-konžské rodiny, s níž se seznámila v Kibehu v době zjevení, se dostala do Abidžanu na Pobřeží slonoviny. Prostřednictvím této rodiny navázala kontakt s knězem mariánem Raymondem Halterem, kterého znala již od zjevení 28. listopadu 1989. Prakticky se stal duchovním otcem Alphonsine a pečoval o ni během jejího pobytu na Pobřeží slonoviny. Doprovázel ji až do své smrti v prosinci 1998.
V té době jí francouzský kněz Bezel, velký přítel otce Haltera, pomohl získat stipendium na tříleté studium na Vyšší obchodní škole Castaing v Abidžanu (1995–1998), které však nemohla dokončit. Po smrti kněze Raymonda Haltera ho nahradil ivoirský diecézní kněz Basile Mobio Gbangbo z arcidiecéze Abidžan, děkan farnosti Nejsvětějšího Srdce v Abobe. Zdá se, že tento kněz sehrál důležitou roli v životě Alphonsine jako dobrý duchovní rádce. Znal se s kardinálem Bernardem Agrém, abidžanským arcibiskupem, s nímž mohla Alphonsine navázat kontakt. Na radu kněze Basilea se Alphonsine rozhodla opustit obchodní institut a zapsala se na Vyšší katechetickou školu v Abidžanu, která patří ke Katolické univerzitě Západní Afriky. Také se stala kandidátkou řádu svaté Kláry.
Po ukončení studia teologie v červnu 2003 v oboru katecheze vstoupila do kláštera svaté Kláry v Abidžanu (sestry klarisky). Řeholní oděv oblékla 26. července 2004, kdy zahájila noviciát. Slavnost složení dočasných slibů se konala 15. července 2006. Od té doby nese mladá kandidátka jméno Alphonsine od Kříže. Rodiče Alphonsine již nežijí. Její otec Thaddée Gakwaya byl zavražděn v září 1994. Matka Immaculée Mukarasana zemřela několik let po genocidě v roce 1994.
Nathalie Mukamazimpaka se narodila v roce 1964 v Munini, v dnešním distriktu Nyaruguru, farnost Muganza, diecéze Gikongoro. Její otec se jmenuje Laurent Ngango a matka Gaudence Mukabaziga. Pokřtěna byla 2. února 1968 ve věku čtyř let. V době zjevení byla žákyní čtvrtého ročníku střední školy v Kibehu. Nathalie se stala známou především díky poselství o utrpení za hříchy druhých a také kvůli výzvě k neustálé modlitbě za svět, který je na tom špatně a hrozí mu úpadek.
První zjevení Panny Marie v případě Nathalie se odehrálo 12. ledna 1982 a poslední 3. prosince 1983. Dívka nedokončila střední školu, přestože jí na začátku zjevení zbýval už jen rok do získání diplomu na úrovni D5, který ji opravňoval k výkonu povolání učitelky na základní škole. V souladu s poselstvím ze zjevení z 24. června 1982 požádala Nejsvětější Panna Maria Nathalii, aby zůstala v Kibehu až do vydání nového pokynu a více se věnovala modlitbě a umrtvování za spásu světa.
Trvalý pobyt Nathalie v Kibehu, ve stínu místa zjevení, začal v červenci 1982. Dívka to vysvětluje a odvolává se přitom na zvláštní poselství připisované Nejsvětější Panně Marii, kterou nazývá „Umubyeyi“ (Maminka). Tato situace se často stala předmětem sporů nejen ve vyšetřujících komisích, ale i mezi náhodnými pozorovateli. Vizionářka musela mnohokrát odpovídat na nejrůznější otázky – zásadní, ale i položené jen ze zvědavosti, někdy velmi nepříjemné, ba dokonce netaktní.
Bylo zkoumáno její rodinné zázemí i rodný kraj. Existují o tom zprávy a svědectví. Nakonec však nebylo učiněno žádné rozhodnutí, které by mluvilo v její neprospěch. Naopak! Následující místní ordináři byli vždy vůči ní pozitivně naladěni.
Ať už to bylo jakkoli, výzva obětovat se za hříchy druhých se stala jedním z hlavních motivů zjevení v Kibehu a Nathalie se vždy snažila žít podle tohoto poselství co nejlépe. V době vypuknutí občanské války a genocidy v roce 1994 byla stále v Kibehu. Stala se svědkyní masakru a genocidy spáchané na nevinných. Nepochybně se nemýlila, když s bolestí pochopila poselství zjevení, především to z 15. srpna 1982, a snažila se ho spojit s tragédií, která zasáhla celý kraj a dokonce i sousední státy.
Nathalie, která hluboce prožívala válečné drama, musela začátkem července 1994 na žádost svého biskupa opustit Kibeho, aby si našla bezpečnější místo. Nějaký čas pobývala na biskupství v Gikongoru. Odtud se vydala na další cestu s ostatními uprchlíky – kněžími, bratry a řeholními sestrami různých národností – do Bukavu v tehdejším Zairu. Na několik měsíců našla střechu nad hlavou v klášteře trapistek v opatství Matky Boží Světla nedaleko města Bukavu. Poté byla až do května 1996 hostem komunity dcer Marie Královny apoštolů. Odtud ji narychlo převezli do Nairobi na léčení.
Do Rwandy se mohla vrátit až začátkem prosince 1996. Naštěstí se do Kibeha vrátily sestry Benebikira, aby znovu otevřely klášter, střední školu a zdravotní středisko. To Nathalii povzbudilo k návratu domů po dvouleté nepřítomnosti. Od té doby aktivně a oddaně pracuje pro Mariinu svatyni a ochotně se připojuje k modlitbám poutníků. Často právě ona přijímá jednotlivé poutníky, pomáhá jim a odkazuje je na kněze.
Členové její rodiny žijí v okruhu deseti kilometrů od Kibeha a křesťané z její rodné farnosti (Muganza) ji čas od času navštěvují. Její otec Laurent Ngango je stále naživu, zatímco matka Gaudence Mukabaziga zemřela na malárii 17. října 1998.
Marie-Claire se narodila v roce 1961 v Rusekere, v dnešním distriktu Nyamagabe, ve farnosti Mushubi v diecézi Gikongoro. Její otec se jmenoval Basera a matka Véronique Nyiratuza. Pokřtěna byla 12. srpna 1966 ve věku pěti let. V době zjevení navštěvovala čtvrtý ročník střední školy v Kibehu. Jako vizionářka je známá především díky poselství o kapli Sedmi bolestí Nejsvětější Panny Marie, což jde ruku v ruce s naléhavou výzvou k pokání: „Čiňte pokání, kajte se, kajte se!“ Takto skrze ústa Marie-Claire promlouvala k lidskému pokolení Panna, která si ji vyvolila, aby šířila její poselství: „Rozjímejte o umučení Pána Ježíše a o hluboké bolesti jeho Matky. Modlete se růženec, zvláště sedmibolestný, abyste obdrželi milost pokání.“
Její první zjevení se odehrálo v úterý 2. března 1982, poslední 15. září 1982. Zjevení tedy trvala jen šest měsíců a patnáct dní. V červenci 1983 Marie-Claire s výbornými výsledky ukončila střední školu s diplomem na úrovni A3, který ji opravňoval k výkonu povolání učitelky na základní škole. Od září 1983 nejprve učila ve své rodné farnosti Mushubi, poté od září 1987 v Kigali. Marie-Claire se 22. srpna 1987 provdala za Elieho Ntabadahigu ze své rodné farnosti. Elie byl vysokoškolským učitelem a novinářem Rwandského informačního úřadu (Orinfor). V předvečer genocidy v roce 1994 již pracoval ve službách úřadu předsedy vlády. Oba tvořili šťastný pár, jejich manželství však bohužel zůstalo bezdětné, i když si velmi přáli mít děti.
Bydleli v Kigali, ve čtvrti Gatsata, kterou procházela cesta do Byumby. Právě v této čtvrti je zastihla genocida v roce 1994. Spolu s dalšími uprchlíky byli nasměrováni do Byumby, která byla považována za bezpečnou zónu. Ocitli se ve velké skupině bezbranných civilistů, kteří tam byli povražděni. Přesné datum a okolnosti smrti dosud nebyly objasněny. Svědci uvádějí, že Marie-Claire byla zabita, když se snažila bránit nebo najít svého manžela, nebo že byla unesena spolu s dalšími oběťmi na neznámé místo.
Pravda je, že v Kibehu nejen tři výše zmíněné vizionářky tvrdily, že zažily privilegium zjevení, přestože pouze ony byly oficiálně uznány Církví. Po Marie-Claire, třetí v chronologii zjevení v Kibehu, se objevilo mnoho dalších osob různého původu: jeden chlapec a dívky, mladé i poněkud starší, vzdělané i nevzdělané. Někteří tvrdili, že měli zjevení samotného Ježíše.
Rok po prvních zjeveních, 28. listopadu 1982, vzrostl počet domnělých vizionářů na čtrnáct a o dva roky později, tedy 28. listopadu 1983, jich bylo už 33! Poté tento počet dále rostl a zahrnoval už i lidi z jiných regionů země. Někteří tvrdili, že měli zjevení Panny Marie, jiní, že Ježíše, a další tvrdili, že se jim zjevil Ježíš i Maria. 
V této nepřehledné situaci bylo pro církevní autority obtížné dopátrat se pravdy.
Navíc se určité osoby snažily do záležitosti zjevení vměšovat, chtěly hovořit s vizionáři nebo je zneužít pro vlastní cíle. Církev, která prováděla vlastní výzkum, zřídila v roce 1982 dvě komise – lékařskou a teologickou –, aby události v Kibehu zblízka a odborně sledovala. Obě komise, každá ve své oblasti, okamžitě zahájily práci. To, že zjevení trvala dlouho, nesnížilo horlivost, s níž členové komisí pracovali. Měli na zřeteli nestranné, trpělivé a klidné prozkoumání faktů, bez jakéhokoli zkreslení či unáhlenosti. Obě komise pracovaly v souladu se směrnicemi všeobecné Církve, které byly oficiálně přijaty 24. února 1978.
Z důvodu velkého počtu lidí, kteří tvrdili, že jsou vizionáři, a jejich domnělá zjevení se odehrávala v různou dobu, členové komisí zvolili metodu, tak jako v každém vědeckém zkoumání, která umožnila dospět k uspokojivým a správným výsledkům. Proto vybrali prvních osm vizionářů, jejichž zjevení se odehrávala mezi 28. listopadem 1981 a 28. listopadem 1982. Těchto osm prvních vizionářů bylo vybráno jako vzorek pro všeobecné pozorování, přičemž ani pozorování ostatních domnělých vizionářů nebylo zanedbáváno. Šlo pouze o pracovní metodu, kterou si komise zvolily, a nikoli o potvrzení pravosti těchto domnělých zjevení.
Zmíněné komise vypracovaly několik zpráv, které předložily biskupovi diecéze Butare, k níž tehdy Kibeho patřilo. Když byla v roce 1992 zřízena diecéze Gikongoro, vše, co nějak souviselo se zjeveními v Kibehu, bylo předáno nové diecézi. Do jejího čela byl jmenován biskup Augustin Misago, který byl jedním z členů teologické komise. Obě komise nadále plnily své úkoly a byly posíleny o několik nových spolupracovníků.
Po dvaceti letech komise ukončily svou práci. Výsledky, k nimž dospěly, ukázaly, že pouze tři dívky splnily kritéria věrohodnosti a důvěry v souvislosti se zjeveními v Kibehu. Biskup Gikongora Augustin Misago po dohodě s členy obou komisí a v souladu s církevním magisteriem v Římě, stejně jako po souhlasu Konference biskupů Rwandy, dne 29. června 2001 zveřejnil prohlášení obsahující konečné rozhodnutí o skutečnostech označovaných jako zjevení v Kibehu.
Ano, Panna Maria se zjevila v Kibehu 28. listopadu 1981 a během následujících měsíců. Existuje více dobrých důvodů tomu věřit než to popírat. Z tohoto důvodu si pouze tři první vizionářky zasluhují, aby byly uznány za autentické: jedná se o Alphonsine MUMUREKE, Nathalie MUKAMAZIMPAKA a Marie-Claire MUKANGANGO. Panna se jim představila jako „Nyina wa Jambo“, což znamená „Matka Slova“ – to je synonymum pro „Umubyeyi w'Imana“, tedy „Boží Matka“, jak to sama vysvětlila. Tyto Mariiny vizionářky říkají, že ji viděly jednou se sepjatýma rukama a jindy s rukama rozpaženýma.
Více důvodů potvrzuje výběr těchto tří nyní uznaných vizionářek. Tyto vizionářky, které spojuje dobře doložené historické pouto, zaujímaly samy místo zjevení během několika měsíců, přinejmenším do června 1982. Navíc to byly právě ony, kdo mluvily o Kibehu jako o místě zjevení a poutí, a díky nim tam přicházely zástupy lidí až do konce těchto událostí.
Především však pouze Alphonsine, Nathalie a Marie-Claire uspokojivě splňují kritéria stanovená Církví, pokud jde o soukromá zjevení a vidění. Naproti tomu vývoj údajných pozdějších vizionářů, zejména po skončení jejich zjevení, odhaluje jejich konkrétní a více či méně znepokojivé osobní situace, které posilují již existující výhrady vůči jejich osobám a odrazují církevní autority od toho, aby je doporučovaly věřícím.
V případě tří uznaných vizionářek, které nakonec stojí u počátků slávy Kibeha, neexistuje nic, co by během trvání zjevení řekly nebo učinily v rozporu s vírou nebo křesťanskou morálkou. Jejich poselství se zcela shoduje se Svatým písmem a živou tradicí Církve.
Biskup Gikongora přidává ještě další argument:
„Při posuzování událostí a poselství je třeba brát v úvahu pouze veřejná zjevení. Veřejná jsou taková zjevení, která se konala za přítomnosti více svědků – což však nutně neznamená dav. Významné období těchto zjevení skončilo v roce 1983. Všechno ostatní, co se po tomto datu v Kibehu řeklo nebo událo, ve skutečnosti nepřineslo nic nového oproti tomu, co bylo známo dříve, ať už šlo o poselství nebo znamení věrohodnosti. Totéž platí i pro Alphonsine, která přesto přitahovala lidi až do konce svých zjevení.“
Ano, Panna Maria se zjevila v Kibehu 28. listopadu 1981 a během následujících měsíců. Existuje více dobrých důvodů tomu věřit než to popírat.