Dějiny zjevení ve světě ukazují, že po schválení veřejného uctívání na místech zjevení může vývoj situace způsobit, že církevní autorita další pokračování v dané etapě trvale zastaví. To však není případ Kibeha. Zde se totiž vyskytlo dostatek prvků, aby příslušná církevní autorita mohla události posoudit a ukončit diskuze deklarací, která přináší definitivní hodnocení zkoumaných událostí. Stav postupu prací komisí ad hoc, které fungují od března 1982, nyní vytváří příznivé podmínky. Proto v návaznosti na slavnost Velkého jubilea v roce 2000, připomínajícího Kristovo vykoupení a sté výročí evangelizace Rwandy, biskup Gikongora uznal za vhodné po 20 letech zkoumání definitivně objasnit domnělá zjevení v Kibehu. Po společném zvážení s výzkumnými komisemi a po konzultaci s Apoštolským stolcem a Konferencí biskupů Rwandy 29. června 2001, během slavnostní mše svaté koncelebrované v katedrále v Gikongoro, vyhlásil dekret. Tento závěrečný akt v dějinách zjevení v Kibehu se odehrál za přítomnosti apoštolského nuncia v Rwandě, všech členů Konference biskupů Rwandy, mnoha kněží z různých diecézí, řeholních bratří a sester, jejich vyšších představených, stejně jako laiků, kteří přišli v malých skupinkách z různých míst.
Prohlášení biskupa J. E. Augustyna Misaga
„Mezi vizionáře z Kibeha patřil také jistý Emanuel Segatashya. V letech 1986–88 procestoval mnohé oblasti Konga a zapůsobil na davy lidí, kteří si přišli vyslechnout jeho poselství. Proč není na seznamu uznaných vizionářů?
Emanuel Segatashya byl skutečně působivý chlapec, který tvrdil, že se mu zjevil Ježíš. Pokud jsme si toho nebyli vědomi, bylo to proto, že: měli jsme pochybnosti o povaze jeho extází; po návratu z Konga se u něj projevily duševní poruchy. Až do své smrti v roce 1994 bojoval s touto nemocí, která nebyla vyléčitelná. Třetím důvodem naší opatrnosti vůči němu je samotný obsah jeho poselství s milenaristickým nádechem. Jeho poselství hovořilo o blížícím se Kristově návratu na zem a o konci světa. Církev je k takovýmto poselstvím opatrná. Bylo by nerozumné za něj ručit.“
J. E. Augustyn Misago
V procesu rozlišování vizionářů je velmi důležité kritérium psychického zdraví, jednoznačnost extází, soulad morálního chování s hlásaným poselstvím, nezaujatost, upřímná pokora a poslušnost církevním autoritám.
Zjevení se stávají tím podezřelejší, čím více se vizionář a jeho zastánci snaží za každou cenu hledat další záruky a důkazy, jejichž původ se představuje jako pocházející z nebe, a to i navzdory trvajícímu negativnímu postoji církevních autorit.
Pochybnosti a nedostatek jasnosti může vzbuzovat i forma neobyčejného emocionálního nadšení nebo zkreslené propagandy, jednoduše nepravdivé a promítající se do slibů, nebo když se zjevení využívají k obchodním či politickým účelům atd. (viz J. M. Alonso, B. Billets a další, Vraies et fausses apparitions dans l’Église / Pravdivá a falešná zjevení v Církvi, Paříž 1976).
I když zjevení Ježíše nebyla uznána, je samozřejmě pravda, že Ježíš musí být vždy přítomen ve veřejném uctívání, které bylo povoleno na místě zjevení v Kibehu, protože nejsvětější Eucharistie tvoří jeho zásadní prvek, zdroj a štít více než jakákoli mariánská úcta, jakou si dovedeme představit.
Není tedy možné hovořit o Panně Marii, aniž bychom se zmínili o Ježíši, jejím Synu. Maria měla vždy za úkol vést nás k Ježíši jako k jedinému Vykupiteli světa, jedinému Prostředníkovi mezi Bohem a lidmi.
V každém případě je deklarace z 29. června 2001 definitivní a již se neuvažuje o zavedení nových postupů, které by mohly vzbuzovat naději na případné uznání dalších vizionářů. Věřím, že tato deklarace přispěje k větší slávě Boží v Kibehu, v Rwandě a na celém světě. Nechť stále více podporuje opravdovou úctu k Panně Marii z Kibehu, Matce Slova a Bolestné Panně Marii.
