Brzy se ve škole objevily, jedna po druhé, dvě nové vizionářky, bezprostředně spojené s Alphonsine: 12. ledna 1982 Nathalie Mukamazimpaka a 2. března 1982 Marie-Claire Mukangango. Podle některých lidí narůstající počet vizionářek ještě více komplikoval už tak složitou situaci, kterou vytvořila Alphonsine. Jiní naopak vykládali dva nové případy, především případ Marie-Claire, jako dobré znamení z nebe, které mělo ukázat, že modlitba Alphonsine byla vyslyšena, a podpořit víru těch, kdo ještě váhali, zda brát zjevení, která dívky měly, vážně.
Různí svědci, jichž se ve škole v Kibehu v roce 1982 ptali, dosvědčili, že ve zjevení začali věřit po neobyčejném zážitku Marie-Claire. Veřejnost jednoduše dělala vše pro to, aby se našlo přirozené vysvětlení události, ale bez většího úspěchu, neboť všechny úžasné skutečnosti, které přesahovaly běžné lidské představy, se postupně potvrdily.
Od května 1982 se místa zjevení rozšířila i mimo školu v Kibehu – do místní základní školy, okolních hor a dokonce i do poměrně vzdálené vesnice. Zarážející je také fakt, že samotný počet vizionářek ve škole se spontánně zastavil na čísle tři, a to poměrně brzy, bez jakéhokoli vnějšího lidského zásahu. Mimo školu však počet nových údajných vizionářů poměrně rychle a znepokojivě narůstal.
Alphonsine Mumureke říká, že 20. března 1982 prožila s Nejsvětější Pannou mnohahodinovou „mystickou cestu“ do „jiného světa skrze místa“, která popisuje symbolickým jazykem, vyvolávajícím v mysli představy takových věcí, jako je peklo, očistec a nebe, avšak slova se velmi lišila od jazyka katechismu. Dne 30. října 1982 Nathalie Mukamazimpaka prožila podobný zážitek, který pozorovali členové teologické komise. Zjevení v Kibehu ve svém důsledku přitahovala velké množství lidí. Odhadovalo se, že v některé dny, například 31. května nebo 15. srpna 1982, se shromáždilo více než 10 000 osob různého věku a z různých společenských vrstev. Pravdou však je, že dlouho tvořili nesourodý dav. Vedle poutníků motivovaných vírou a zbožností bylo možné vidět houfy zvědavců nebo takových lidí, kteří jednoduše hledali zázrak. Situace se postupně vyjasnila.
údajní vizionáři
V červenci 1982, sedm měsíců od začátku zjevení Panny Marie, se objevila otázka domnělých zjevení Ježíše. S přibývajícím časem však údajní vizionáři, které poutníci z Kibehu lépe poznali, skončili spíše znepokojivě a způsobem, který je vyloučil jako vizionáře.
Dobré je také zdůraznit, že v dnech veřejných zjevení prakticky nedocházelo ke skupinovým extázím ani k současně probíhajícím extázím, naopak, vizionářky měly zjevení každá individuálně, postupně – buď se střídaly na místě (zjevení), nebo pouze jediná měla „návštěvu z nebe“, zatímco ostatní byly přítomné jen jako ostatní poutníci.
Tato zjevení, delší nebo kratší v závislosti na případě, byla poznamenána těžkými pády (vizionářek), zejména na konci extází.
Lišila se také bohatostí slov, délkou extází, zpěvy, modlitbami na přímluvu, požehnáními (zejména s použitím vody), opakujícími se pády během téhož zjevení v některé dny (od 15. srpna 1982 do konce Velkého postu
v roce 1983), stejně jako jinými těžkými utrpeními. Velký půst v roce 1983 se vyznačoval zvláště neobyčejnými půsty, které zblízka sledovala skupina lékařů z Rwandské národní univerzity.
Nejdůležitější období významných zjevení se prakticky ukončilo v roce 1983, kdy většina
známých údajných vizionářů opustila scénu s prohlášením, že podle nich se zjevení
skončila. Výjimkou byla Alphonsine, která si už před prosincem 1982 uvědomila, že zjevení jsou čím dál vzácnější.
V roce 1984 mělo několik tzv. „druhořadých“ vizionářů, kteří se objevili později, ještě veřejná zjevení v přesně stanovených termínech s velkými přestávkami, tato zjevení však nebyla originální a do poselství z Kibeha nepřinesla nic nového. Oficiálně se zjevení v Kibehu skončila 28. listopadu 1989, kdy Alphonsine, která stála u počátků těchto událostí, měla poslední veřejné vidění Nejsvětější Panny. Tento významný fakt se odehrál osm let od prvních zjevení Panny Marie v Kibehu a obecně je považován za důležitý historický odkaz pro každého, kdo by chtěl vědět, co se stalo, a vytvořit si vlastní názor na tyto události. Datum 28. listopadu 1989 bylo kompetentními církevními představiteli uznáno za závěr těchto jevů.
Zjevení v Kibehu probíhala v průběhu několika let, bylo proneseno mnoho slov a během těchto let došlo k více či méně záhadným událostem. Nárůst počtu údajných vizionářů přímo v oblasti Kibeho, stejně jako v celé zemi, však mohl samozřejmě zmást mnohé poutníky i osoby oficiálně pověřené sledováním vývoje těchto událostí. Dne 28. listopadu 1982, rok po prvních zjeveních Alphonsine, bylo na seznamu vyšetřovacích komisí zapsáno již 14 údajných vizionářů, a o rok později, 28. listopadu 1983, jich bylo už 33! Všechny byly dívky. Některé tvrdily, že viděly Pannu Marii, jiné viděly Ježíše, jejího Syna, a další skupina zase Pannu Marii nebo Ježíše. Stručně řečeno, situace byla složitá.
Zdá se, že v mnoha případech k nárůstu počtu vizionářů přispěla důvěřivost a částečně přehnaná „náboženská“ úcta vůči domnělým vizionářům. Někteří z nich se pohybovali v různých částech země a šířili tzv. poselství, aniž by měli souhlas příslušné církevní autority. Opouštěli své rodiny a zneužívali pohostinnost některých zbožných domácností. Odtud se čas od času vydávali do Kibeha na setkání se „Zjevením“ nebo se obraceli na církevní a státní autority a obtěžovali je svými poselstvími, která prý obdrželi z nebe. Velmi často však obsah těchto „poselství“ tvořily jen obyčejné banality nebo „proroctví“, která jen zneklidňovala a mátla mnohé lidi.
Jiní tvrdili, že je Ježíš nebo Nejsvětější Panna Maria obdarovali zvláštním posláním hlásání. Jejich poselství se šířila i za hranice, zejména do sousedních států, ale také do Říma, Evropy či Severní Ameriky, především do Kanady. V souvislosti s tím Jeho Excelence Jean Baptiste Gahamanyi, biskup diecéze Butare, do níž až do roku 1992 patřilo Kibeho, považoval za vhodné se k tomuto tématu vyjádřit. Vzhledem k tomu, že události v Kibehu byly tehdy ještě stále předmětem zkoumání, napsal jako místní ordinář v pastýřském listu z 30. července 1986, že nemá možnost „potvrdit kterémukoli vizionáři jakékoli poslání spojené s těmito událostmi, ani ručit za poselství, o nichž tvrdí, že je obdrželi z nebe, i když některá jejich vyjádření jsou správná a dokážou pohnout srdcem“. Tímto způsobem poukázal na případy vizionářů spontánně uznávaných za „misionáře“ nebo putující kazatele. Stejné stanovisko vyjádřil i v pastýřském listu z 15. srpna 1988. Augustin Misago, od roku 1992 biskup diecéze Gikongoro, zaujal tentýž postoj a toto vyjádření se stalo konečným.
Místní ordinář se mnohokrát odvolával na zdravý úsudek křesťanů a na jejich společný smysl pro víru při rozlišování různých typů lidí, kteří se na mnoha místech objevují a tvrdí, že mají nadpřirozené vize nebo že přinášejí zvláštní poselství pocházející z nebe. Ve světle všech znamení se mnozí poutníci z Kibeha postupně naučili rozpoznávat vizionáře, kteří si podle jejich názoru zasloužili, aby jim naslouchali s pozorností. Jiní se však v různé míře zdáli podezřelí až falešní.
Jean Baptiste Gahamanyi, biskup diecéze Butare, do níž Kibeho patřilo v době, kdy se tam začala zjevení, udělal, co mohl, aby situaci zblízka sledoval a vytvořil si vlastní názor na tyto události. Poměrně brzy zřídil dvě vyšetřovací komise: 20. března 1982 lékařskou komisi a 14. května 1982 teologickou komisi. Obě začaly pracovat ihned po svém vzniku, přičemž každá používala vlastní pracovní metody. Ačkoli zjevení trvala dlouhou dobu, komise pracovaly s velkou oddaností a pečlivostí, aby bylo zajištěno, že tyto události budou zkoumány bez spěchu, s důrazem na nestrannost, trpělivost a klid. Řídily se pokyny Apoštolského stolce „Normy postupu pro posouzení domnělých soukromých zjevení“ (Řím, 24. února 1978).
Vzhledem k tomu, že bylo třeba brát v úvahu velký počet údajných vizionářů, kteří nikdy neměli skupinová zjevení, rozhodly se komise provést určitý výběr, aby mohly zvýšit účinnost svého vyšetřování. Nejprve byla zkoumána zjevení prvních osmi domnělých vizionářů, kteří se objevili v různých časech během prvního roku zjevení v Kibehu, tedy mezi 28. listopadem 1981 a 28. listopadem 1982. Byli předmětem pozorování až do konce vyšetřování, přičemž jiné označené případy nebyly zanedbávány. Výběr těchto prvních osmi byl pouze jednou z pracovních hypotéz a v žádném případě nešlo o potvrzení pravosti takového počtu vizionářů.
Vyšetřovací komise vypracovaly množství zpráv, které předložily místnímu biskupovi. Ve svých pastýřských listech o zjeveních v Kibehu biskup Jean Baptiste Gahamanyi stručně zmiňuje postup prací. První pastýřský list byl vydán 30. července 1983, druhý 30. července 1986 a třetí 15. srpna 1988. Ten poslední je bezpochyby důležitější než první dva – a proč? To se dozvíme za chvíli.
Dne 30. března 1992 byla diecéze Butare rozdělena na dvě části a tím vznikla diecéze Gikongoro, která byla svěřena biskupovi Augustinu Misagovi, jenž již byl členem teologické komise pro záležitosti zjevení v Kibehu. Dohled nad těmito zjeveními byl svěřen této mladé diecézi. Zároveň však bylo rozhodnuto, že stávající vyšetřovací komise, které vznikly v roce 1982 z podnětu biskupa diecéze Butare, budou nadále normálně pokračovat ve své práci pod vedením nové diecéze a nebude nutné zakládat nové komise, přičemž složení teologické komise bude doplněno a posíleno.
Povolení a propagace veřejného uctívání v Kibehu
Právě ve světle přesných závěrů obsažených v těchto zprávách považoval biskup diecéze Butare Jean Baptiste Gahamanyi za vhodné oficiálně povolit veřejné uctívání v Kibehu, a to přímo na místě zjevení, za dodržení určitých zásad. Tato významná událost se odehrála 15. srpna 1988 na slavnost Nanebevzetí Panny Marie u příležitosti ukončení Mariánského roku, který vyhlásil papež Jan Pavel II. ve své encyklice Redemptoris Mater (25. března 1987). Od té chvíle bylo možné na místě zjevení slavit mše svaté a udělovat další svátosti Církve, stejně jako tam oficiálně projevovat zbožnost spojenou s těmito událostmi. Byl ustanoven kněz, který se této služby ujal v srpnu téhož roku. Povolení k uctívání, jak poznamenal místní ordinář, si však nelze plést s případným „uznáním nadpřirozeného charakteru domnělých zjevení na tomto místě“. Znamená to rovněž, že ani jeden z vizionářů z Kibeha dosud nebyl oficiálně uznán.
Zatím Církev zachovává opatrnost a dokonce velmi váhá s uznáním pravosti zjevení. Zastává však názor, že duchovní plody, které jsou potvrzené, je již možné chránit veřejným uctíváním. Samotné oficiální potvrzení takového uctívání v Kibehu na místech, kde se odehrály události označované jako „zjevení“, bylo mimo jiné způsobem, jak potvrdit, že sensus fidei (cit pro víru) nebyl sveden ze správné cesty.
Biskup diecéze Gikongoro Augustin Misago, který se stal ipso facto novým ordinářem místa zjevení, se zavázal pokračovat ve vyšetřování. Kráčel ve stopách svého předchůdce, ale s tím, že více zapojoval místní biskupskou konferenci. Aby podpořil veřejné uctívání, které již povolil jeho předchůdce, rozhodl se položit základní kámen budoucí kaple zjevení. Tato událost se odehrála 28. listopadu 1992, při jedenáctém výročí prvních zjevení. Ve stejný den vznikla pastorační komise svatyně, které byly svěřeny konkrétní úkoly.
Dne 31. května 1993, na slavnost Navštívení Panny Marie, se konala první diecézní pouť do Kibeha, kterou vedl biskup s úmyslem modlitby za mír ve Rwandě v kontextu bratrovražedné války, jež vypukla v říjnu 1990. Dne 20. listopadu 1993, rok po položení základního kamene svatyně v Kibehu, biskup požehnal provizorní kapli. Tuto kapli zřídila diecéze v jedné z ložnic školy, tzv. „ložnici zjevení“, která byla po renovaci slavnostně ustanovena jako „kaple zjevení“ (v roce 2007).
Humanitární tragédie, kterou rwandský národ zažil v roce 1994 a v následujících letech, neměla hranic. Neušetřila ani vizionářky. V dubnu 1994 se farní kostel v Kibehu spolu s přilehlými budovami stal svědkem strašné genocidy Tutsiů, která se odehrála i v ostatních částech země. O rok později, v dubnu 1995, došlo na náměstí zjevení k masakru válečných uprchlíků, kteří se uchýlili do Kibeha. Tato dvojí lidská tragédie zanechala hluboké rány v srdcích těch, kdo přežili.
Dne 24. prosince 1995, na vigilii Narození Páně, po obtížných vyjednáváních, která společně vedla diecéze a přátelé Kibeha s příslušnými představiteli státu, bylo možné přistoupit k rituální očistě Kibeha a k postupnému obnovení poutí.
